Sebaláska
Láska začína u seba.
Nejsem dost dobrý
Nejsem dost dobrý. Nejčastější myšlenka, která vytváří splín. A má různé varianty: Nejsem dobrý pro tohoto člověka. Nejsem dobrý možná pro žádného člověka. Máte to někdy? V každém případě je to těžkost, se kterou se špatně spí a špatně žije.
Jsem narozený 30. srpna a do první třídy jsem šel bez odkladu. Takže první den jsem v celé škole byl nejmladší a také nejmenší. Všichni mi to dali pocítit – spolužáci i učitelé. Když si kamarádi vybírali spoluhráče do týmu, nikdy neukázali na mě. Uprostřed tělocvičny jsem vždy zůstal jako poslední. Nebyl jsem dost dobrý.
Déle než měsíc jsem chodil domů nešťastný. Ale pak si toho všimla moje teta Pavla, narozená také 30. srpna, jen o 30 let dříve. Rozhodla se mě naučit sebepřijetí a sebelásce – být rád za to, jaký jsem.
Věnovala mi jedno odpoledne, bylo to úterý 7. října 1980, ano, přesně před 42 lety. A mně to změnilo život. Vzala mě totiž na tři místa, která se stala mými zastaveními na cestě k sebelásce.
Máte i Vy problém se sebeláskou? Nebo někdo z Vašich blízkých? Třeba i Vaše děti? Tak pojďte, se mnou a tetou, s námi…
* Obraz
Naše první kroky tehdy vedly do Národní galerie v Praze před originál mistrovského díla.
“To jsi Ty,” pověděla mi teta.
“Já a obraz?” podivil jsem se.
Přikývla. “Říká se tomu originál. Na celém světě, v celé jeho historii, neexistuje, neexistoval a nebude existovat nikdo druhý jako Ty. V tom je Tvoje největší hodnota.”
Pozoroval jsem ten obraz, zatímco ona dodala. “Vlastně jsi víc než tento obraz. Jsi totiž současně originál i rozpracované dílo, jež malíř den za dnem vylepšuje. Tento obraz,” ukázala na zeď, “se už nikdy nezlepší, ale Ty jsi originál, kterému neustále ubývají nedostatky.”
“Ale díky komu? Kdo je ten mistr malíř?” zeptal jsem se jako malý.
* Zrcadlo
Popošli jsme o kus dál.
“Pokud hledáš jedinou osobu, která kdy může změnit Tvůj život, prosím, seznam se s ní.”
Pohlédl jsem před sebe. Stál jsem před zrcadlem.
Uvědomil jsem si, že o mé hodnotě nerozhodují primárně druzí, ačkoli se mi to ve škole, kde mě cizí lidé známkovali a trestali, tak mohlo zdát.
Pochopil jsem, že nikdo člověku nedokáže ublížit tolik, jako si dokáže ubližovat on sám ve tmě osamělosti.
Nejdůležitější není to, co o nás míní a říkají druzí, ale co si o sobě myslíme a co o sobě říkáme sami. To pak přímo ovlivňuje naši energii, pocity, život. Naše vlastní přesvědčení.
* Šálek
Naproti galerii bylo bistro. Svěřoval jsem se tetě, jak mi chybí podpora, povzbuzení, prostě láska. Jak se snažím k druhým chovat hezky, ale oni mi stejně neoplácejí. Proto jsem zahořkl vůči druhým i sobě.
Teta dopila vodu a podala mi prázdnou sklenici: “Na, napij se.”
Nechápal jsem to. Uvnitř už nebylo nic k pití. Zrozpačitěl jsem.
Usmála se. “Z prázdné sklenice se nemůžeš napít. Z prázdné sklenice nemůžeš ani druhým nalévat. Proto, když Ti cokoli v životě chybí, začni u sebe. V každém okamžiku přemýšlej, jak se hlavně postarat o sebe. Kdyby se každý člověk dokázal starat o sebe, bylo by postaráno o všechny. Proto přemýšlej o tom, jak sobě dát to, co Ti schází.”
A láskou to začíná.
Jenže já jsem nevěděl, jak se to dělá – mít se rád, cítit se dobře, tím spíše, když se mi zdá, že kolem mě nikdo nemá rád a všichni zdánlivě působí tak, abych se cítil špatně.
* Květina
Naše první kroky tehdy vedly do Národní galerie v Praze před originál mistrovského díla.
“To jsi Ty,” pověděla mi teta.
“Já a obraz?” podivil jsem se.
Přikývla. “Říká se tomu originál. Na celém světě, v celé jeho historii, neexistuje, neexistoval a nebude existovat nikdo druhý jako Ty. V tom je Tvoje největší hodnota.”
Pozoroval jsem ten obraz, zatímco ona dodala. “Vlastně jsi víc než tento obraz. Jsi totiž současně originál i rozpracované dílo, jež malíř den za dnem vylepšuje. Tento obraz,” ukázala na zeď, “se už nikdy nezlepší, ale Ty jsi originál, kterému neustále ubývají nedostatky.”
“Ale díky komu? Kdo je ten mistr malíř?” zeptal jsem se jako malý.
* Zrcadlo
Popošli jsme o kus dál.
“Pokud hledáš jedinou osobu, která kdy může změnit Tvůj život, prosím, seznam se s ní.”
Pohlédl jsem před sebe. Stál jsem před zrcadlem.
Uvědomil jsem si, že o mé hodnotě nerozhodují primárně druzí, ačkoli se mi to ve škole, kde mě cizí lidé známkovali a trestali, tak mohlo zdát.
Pochopil jsem, že nikdo člověku nedokáže ublížit tolik, jako si dokáže ubližovat on sám ve tmě osamělosti.
Nejdůležitější není to, co o nás míní a říkají druzí, ale co si o sobě myslíme a co o sobě říkáme sami. To pak přímo ovlivňuje naši energii, pocity, život. Naše vlastní přesvědčení.
Nejsem dost dobrý. Nejčastější myšlenka, která vytváří splín. A má různé varianty: Nejsem dobrý pro tohoto člověka. Nejsem dobrý možná pro žádného člověka. Máte to někdy? V každém případě je to těžkost, se kterou se špatně spí a špatně žije.
Jsem narozený 30. srpna a do první třídy jsem šel bez odkladu. Takže první den jsem v celé škole byl nejmladší a také nejmenší. Všichni mi to dali pocítit – spolužáci i učitelé. Když si kamarádi vybírali spoluhráče do týmu, nikdy neukázali na mě. Uprostřed tělocvičny jsem vždy zůstal jako poslední. Nebyl jsem dost dobrý.
Déle než měsíc jsem chodil domů nešťastný. Ale pak si toho všimla moje teta Pavla, narozená také 30. srpna, jen o 30 let dříve. Rozhodla se mě naučit sebepřijetí a sebelásce – být rád za to, jaký jsem.
Věnovala mi jedno odpoledne, bylo to úterý 7. října 1980, ano, přesně před 42 lety. A mně to změnilo život. Vzala mě totiž na tři místa, která se stala mými zastaveními na cestě k sebelásce.
Máte i Vy problém se sebeláskou? Nebo někdo z Vašich blízkých? Třeba i Vaše děti? Tak pojďte, se mnou a tetou, s námi…
